Přihlášení se k heyfomo
Americký sen je mrtvý
Vyrostla jsem na americké popkultuře a jako dítě věřila, že v Americe je všechno možné. Postupem času, ale tenhle obraz ztratil lesk. Za slibem svobody a možností se skrývá realita plná nerovnosti, dluhů a nejistoty.
Když jsem byla malá, byla jsem přilepená na Disney Channel od rána do večera. Americkou popkulturu jsem hltala skrz filmy, seriály, hudbu, YouTube i sociální sítě. Všem jsem tehdy říkala, že až vyrostu, přestěhuju se do New Yorku a bude ze mě Andie Anderson z How to Lose a Guy in 10 Days.
Ale jak jsem dospívala, začala jsem Ameriku vidět takovou, jaká doopravdy je. Země s drahou zdravotní péčí, obrovskými studentskými půjčkami, bez funkčního sociálního systému, bez kontroly zbraní a s městy, kde se bez auta téměř nedá existovat. TikTok je plný videí, která hlásí, že the new American dream is to leave a že ten skutečný americký sen je vlastně sen evropský, kde stát víceméně garantuje nějaké záruky a celý život není centred jen kolem práce.
Kontrast mezi pozlátkem americké popkultury a realitou života ve Spojených státech je čím dál zřetelnější. V zemi, která se pyšní titulem nejbohatší na světě, zůstává paradoxem, že více než každý desátý Američan si nemůže dovolit zdravotní pojištění, a stejně alarmující je i situace v oblasti studentských půjček, kdy se desítky milionů lidí potýkají s vysokým zadlužením, přičemž miliony z nich jsou dlouhodobě v prodlení nebo zcela přestaly splácet.
Amerika, kde zdraví není právo
Zdravotní pojištění je přitom jen jedním z nejviditelnějších příkladů hluboké systémové nerovnosti. Na rozdíl od většiny vyspělých zemí Spojené státy nikdy nezavedly univerzální zdravotní péči. Po druhé světové válce se pojištění začalo vázat na zaměstnání, protože ho firmy nabízely jako benefit místo vyšších platů. Tento model se postupně rozšířil a stal se normou. Stát do systému dlouhodobě nezasahoval a zdravotnictví tak zůstalo převážně v rukou soukromého sektoru řízeného logikou trhu.
Na rozdíl od většiny evropských zemí nemá americká vláda pravomoc stanovit maximální ceny léků nebo zákroků. Ceny si mezi sebou dohadují nemocnice, pojišťovny a farmaceutické firmy bez centrální regulace nebo jasně dané kontroly. Výsledkem jsou extrémní rozdíly v cenách a astronomické náklady i za běžná ošetření.
Je to těžko pochopitelné. V zemi, která se považuje za světového lídra, se běžní lidé ocitají v situacích, kdy si musí vybírat mezi zdravím a finanční stabilitou. Musí zvažovat, jestli si vůbec mohou dovolit být nemocní, a mezitím na tom někdo vydělává.
Zdravotnictví v USA je byznys a pokud někdo na systému extrémně bohatne, těžko bude mít zájem o to, aby se změnil. Farmaceutické firmy, pojišťovny a nemocniční řetězce mají silné lobbistické skupiny ve Washingtonu a jejich vliv na politiku je obrovský. V takovém prostředí se reforma zdravotní péče rovná téměř nemožnému úkolu.
A přesto se dál opakuje, že v Americe můžeš dokázat cokoliv, pokud se dostatečně snažíš. Jenže jak máš naplno využít svůj potenciál, když tě limituje strach o zdraví nebo tě jeden úraz zadluží na celé roky? Rovnost příležitostí přestává být skutečností ve chvíli, kdy ti stát nedokáže poskytnout ani základní jistoty.
Vzdělání na splátky
Jedním z hlavních důvodů, proč je dnes americký sen pro mnohé nedosažitelný, bez ohledu na rasu, původ nebo píli, je extrémní nerovnost v bohatství. S tím, jak se svět proměňuje a pracovní trh vyžaduje čím dál vyšší kvalifikaci, se vzdělání stává téměř nezbytnou podmínkou pro důstojný život. Ale zatímco nároky rostou, dostupnost vyššího vzdělání pro průměrné Američany klesá. Ceny školného za poslední desetiletí vzrostly mnohonásobně rychleji než mzdy.
Studium na univerzitě v USA dnes patří k nejdražším na světě a většina studentů si proto bere půjčky, které pak splácí roky, někdy i celý život. Přitom ještě v 60. letech bylo studium na veřejných vysokých školách ve většině států buď zcela zdarma, nebo velmi levné. Tento systém však vzal za své ve chvíli, kdy se změnil pohled na to, co má být veřejnou službou a co osobní investicí.
Klíčovou postavou tohoto obratu byl Ronald Reagan. Jako guvernér Kalifornie v 60. letech ostře kritizoval bezplatné veřejné univerzity a jejich studenty, přičemž mu vadily například studentské protesty proti válce ve Vietnamu a liberální akademické prostředí. Univerzity jako UC Berkeley podle něj představovaly líheň radikálního levičáctví, a proto začal prosazovat snižování veřejného financování vysokých škol a přesun nákladů na jednotlivce. Když se stal prezidentem, pokračoval ve škrtech v oblasti vzdělávání na federální úrovni a omezil přímou podporu studentů formou grantů. Místo toho začal stát studenty motivovat k tomu, aby si na studium brali půjčky.
Zbraň jako symbol svobody
Pak tady máme jedno ze tří G, podle kterého se často pozná, na jaké straně amerického politického spektra stojíte. Guns. Můj european brain prostě nemůže pobrat, že 21letému člověku neprodají pivo, ale prodají mu automatickou zbraň. Nemůžu pochopit, že se z toho stalo něco naprosto běžného. Jasně, každý má podle druhého dodatku ústavy právo vlastnit a nosit zbraň a ano, je to hluboce zakořeněné v kultuře.
Co ale vůbec nechápu, je, jak v tak obrovské zemi nemůže fungovat jednotná federální kontrola zbraní. Lobbistické organizace jako NRA dlouhodobě ovlivňují zákonodárce a šíří představu, že jakýkoli zásah do přístupu ke zbraním je útokem na osobní svobodu.
Známá mých rodičů žije v USA a před pár lety si pořídila zbraň taky. Vozí ji v přihrádce v autě u spolujezdce. Snažila jsem se jí jednou vysvětlit, že to není v pohodě, že tím přispívá k celému problému. But she just doesn’t get it. Tohle je její právo and that’s it.
Jestli ještě jednou uvidím příspěvek nebo někoho, kdo po masové střelbě říká „thoughts and prayers are with family and friends“ bez toho, aby se podnikl nějaký reálný krok, tak asi exploduju. Ale možná jsem jen přecitlivělá. Jak řekl prezident Trump: „We have to get over it.“
Úpadek amerického lesku
To hlavní, v čem měly Spojené státy vždycky navrch podle mě, byl export vlastní popkultury a spolu s ní i celé americké představy o svobodě, možnosti volby a nezávislosti. Jenže od chvíle, kdy přišlo druhé Trumpovo prezidentství a spolu s ním i všechno, co se tam teď děje, cítím ze Spojených států spíš znechucení. ICE razie, věznice v El Salvadoru, dění na Harvardu a Kolumbijské univerzitě a mnoho, mnoho dalšího. Tohle nemá nic společného s americkými hodnotami, jak jsme je kdysi vnímali a znali. A i když Trumpovo prezidentství jednoho dne skončí, hopefully, otázkou zůstává, jestli se ten americký lesk někdy vrátí.