„Sni co největší a nejšílenější sny, protože všechno je možné,“ radí světově známá fotografka Marie Tomanová

Nacházíme se v hotelu W Prague. Je něco málo před jedenáctou hodinou a čekáme na příchod Marie Tomanové - světově známé fotografky původem z Mikulova.

Už několik let žije v New Yorku, kam odjela dělat Au Pair. Nakonec tam ale našla hned rovnou dvě životní lásky - focení a svého manžela, kurátora a historika Thomase Beachdela, který je pro ni nejen oporou, ale i parťákem po pracovní stránce.

Aktuálně Marii vyšel dokument Svět mezi námi, který režírovala Marie Dvořáková a sleduje Mariinu a Thomasovu cestu od roku 2018 až 2023, kromě toho má novou čtvrtou knihu Kate, For You (v hlavní roli s Kate, která je jedna z prvních Mariiných modelek) a v Brně probíhá i stejnojmenná výstava.

Znáš takové lidi, kteří svou přítomností zaplní místnost pozitivní energií? Tak přesně tak to bylo s Marií. Dorazila za námi vysmátá, okamžitě nám nabídla tykání, objednala si flatwhite a náš rozhovor mohl začít. Fakt, že pracujeme, se okamžitě rozplynul a my se spíše cítily jako na dopoledním coffee date s kamarádkou.

Je typické, že lidé, co zažijí velký úspěch, necítí pocit štěstí a naplnění dlouho a hned zase myslí na nové projekty. Jak to vnímáš ty?

Myslím, že jsem s tím taky trochu měla problém. Zaprvé je těžké vymyslet, co jsou další goals. Zásadní je i otázka - Co mě vlastně dělá šťastnou?

Na životě je podle mě úplně nejdůležitější pocit vnitřní rovnováhy, štěstí a pocit naplnění, který ale z mého hlediska vlastně nakonec vůbec nepřichází ze strany peněz nebo úspěchu, ale spíš z toho, že člověk dělá něco, co ho vnitřně baví. To je základ.

A pokud ho to baví, tak s tím pak většinou přijde i úspěch. Já jsem šla ještě o kousek dál a rozhodla se, že si pořídím psa. Je to úžasný malý stvoření a denodenně mi přináší upřímnou energickou radost. Každé ráno, ať už prší, sněží a jsme v Evropě, v Americe nebo někde úplně jinde, jdeme s Thomasem minimálně na hodinu na procházku do parku. Tam koukám na stromy, na to, jak je pes nadšenej a běhá. A to mě drží nad vodou se vším tím, co se děje kolem, a zároveň mě to drží krásně při zemi.

Tím se krásně dostáváme na mou druhou otázku. Ze všech rozhovorů, co jsem s tebou viděla a i teď z naší komunikace z tebe srší velká pokora. Jak sis ji udržela i přesto, že se pohybuješ ve světě známých lidí a obrovských značek?

Ten úspěch člověk takhle ze své vlastní pozice skoro vůbec necítí. To asi víc vidí lidi zvenčí. Já jsem furt ta stejná holka z Mikulova. A i když jsem třeba na velké akci GQ, kde je Anna Wintour a vedle Jeremy Allen White, tak se i tam furt cítím jako ta holka z Mikulova. Vždycky si musím říkat: ,,Tyjo, co já tady vlastně dělám?”

Navíc mým záměrem nikdy nebylo být slavná. Asi jsem ani kariérně nešla za tím být úspěšná. Člověk chce samozřejmě, aby jeho práce rezonovala. Pro mě to bylo o tom najít si něco, co mi vyhovuje kreativně, co můžu dělat, abych se sama nezbláznila.

Co bys poradila někomu, kdo by dneska chtěl prorazit? Využila bys například TikTok? 

Na TikToku nejsem, ale věřím, že to určitě může pomoct. Na začátku mé fotografické kariéry bylo hrozně těžké, aby mě někdo publikoval. Protože když člověk nemá žádné jméno, tak vaše fotografie v časopisu neotisknou. Mně v tomhle hrozně pomohl Instagram, protože jsem dokázala ty fotografie dát do světa. Bylo úžasné, že měl člověk kontrolu a nebyl závislý na editorech, kteří si furt vybírají ty stejné lidi, kteří už slavní jsou. A v tomhle určitě TikTok funguje úplně stejně.

Důležitá je hlavně výdrž a najít si svůj směr. A to pro mě bylo asi nejtěžší. Myslím si, že když člověk dělá něco od srdce, tak úspěch pak přijde přirozeně. A když se člověk podívá na většinu úspěšných lidí, tak je za tím strašně moc let práce. V našem dokumentu zmiňujeme hlášku Britney Spears, které se zeptali, jakto, že uspěla. Její odpověď byla, že to nevzdala, zatímco ostatní už to vzdali. A myslím si, že v tom je docela dost pravdy. 

Ať už třeba i v příběhu Marie Dvořákové, která svůj film o nás točila a stříhala. Měla neuvěřitelnou výdrž a úžasnou vizi, je opravdu geniální filmařka. Myslím, že na tom vypotila krev a slzy. Hlavně u toho střihu, protože 450 hodin je strašně moc materiálu. Z toho mohly vzniknout čtyři úplně jiné filmy. Já jsem hrozně ráda, že to nevzdala, protože to taky nebylo jednoduché. Výdrž je důležitá. A abyste vydrželi, tak vás to musí hrozně bavit. 

V dnešní době je hrozně velká svoboda v tom, jak lidi můžou docílit toho, aby jejich fotografie byly viděny, aniž by potřebovali někoho z New York Times, kdo by o nich napsal. Mně trvalo několik let, než se mi to povedlo. Člověk jim může psát a psát, ale ono se nic nestane, dokud se oni nerozhodnou, že napíšou vám. 

A cítíš, že se to třeba v New Yorku zlepšuje? Že už začínají některé magazíny dávat šanci mladým lidem, co fakt ještě nemají zkušenosti?

Je to všechno o tom, jak velký ten časopis je. Já jsem taky na začátku fotila pro různé časopisy, které byly friends, doing friends. A moje úplně první focení bylo třeba pro časopis Posture, což byl queer časopis z Brooklynu, který už ani neexistuje.

Takovéhle malé příležitosti na začátku byly tenkrát obrovské příležitosti. O tom je ta cesta. Vzít všechno a jít postupně od malých po velké. Všechno se počítá. Na všechno jsem na začátku vždycky říkala jo, tohle udělám, do toho jdu, tohle nafotím, jasně. I když jsem nevěděla, jak na to.

Zaprvé se tím člověk nejvíc naučí, jak celý ten byznys funguje. A zároveň potká super lidi, skoro pokaždé. A pak si buduje momentum, které je podle mě v kariéře umělce strašně důležité.

Když jsem se připravovala na náš rozhovor, dočetla jsem se na tvém instagramu, že jsi milovala Sex ve městě. Jaké to teď je žít si takovou svou verzí života Carrie Bradshaw?

Já bych radši byla Samantha. Já jsem na Sex ve městě koukala strašně obsesivně, znám téměř každou epizodu. Koukala jsem na to, když mi bylo asi 20, v Mikulově, ve zvonáčích, mikině a dlouhých vlasech - vůbec ne Sex ve městě type of girl. Měla jsem o New Yorku úplně mylnou představu, New York je ještě víc než Sex ve městě.

Ale když jsem šla do New York Magazine na první meeting, tak jsem viděla obří plakát Carrie Bradshaw na stěně a byl to takový full circle moment.

Vůbec jsem nevěděla, co mám od schůzky čekat a byla jsem strašně nervózní. Pozvala mě editorka Jody Quon - strašná ikona. ,,Marie, I love your work. I would like to meet you. Please come to New York Magazine office,” napsala mi. Procházela moji první knížku Young American a kouká na mě a říká, že měla poprvý v životě pocit, že je tady úplně nová generace krásných, mladých lidí. Říkala, že byla něčí tvorbou takto fascinována podruhé za život - poprvé to bylo, když viděla knihu Ryana McGinleyho, The kids are alright.

Já jsem tam jen seděla a říkala si „wow”.

Ale našla sis v New Yorku Pana Božského…

Našla, no. A na začátku mu byl pěkně podobný. Trvalo mu to hodně dlouho, než jsem se mohla nastěhovat k němu do bytu a než si mě vzal. Pět let, pět let jsme spolu nebydleli. Máme úžasný vztah, ale bylo to takové, že na Božského jsem často myslela. (směje se.)

Velmi často fotíš mladé lidi. Co tě na nich baví?

Neztrácet vnitřní dítě. Když jsi takhle mladý, tak to tam v sobě máš ještě strašně moc a je to něco, co si jde udržet celý život, ale musí se na tom s postupem času víc pracovat, aby to člověk neztratil. Už to není tak bezprostřední. Víra mladých lidí v to, že věci dokážete, a to nadšení pro život je úplně jiné než u lidí ve vyšším věku.

Baví mě kuráž, která tam je. Pamatuju si, že když mi bylo 20, myslela jsem si, že dobyju svět.

Vnímáš aktuálně na scéně někoho, kdo má talent a potenciál být hodně úspěšný?

Tyjo, nestíhala jsem to úplně sledovat. Já jsem naopak teď hodně ve spojení s Libuší Jarcovjákovou, kterou úplně miluju. Chystáme spolu velký projekt snad na příští rok.

Pro mě je Libuše strašně inspirativní v tom, jakou má houževnatost a jak to nevzdala. A to mi přijde, že je v kariéře umělce úplně klasický případ. Je úžasný vidět, jak se to posunulo a jak dlouho to vydržela dělat jenom z vlastní vášně. To je krásné. 

Poznámka autorky: Libuše Jarcovjáková je uznávaná česká fotografka, která v květnu oslaví 73. narozeniny. Fotce se věnuje celý život.

Tobě dělal mentora Ryan Mcginley, nemáš pod sebou aktuálně také někoho, komu pomáháš naplnit potenciál?

Mám pár mladých studentů v New Yorku, se kterými se vídám. Když jsem v New Yorku, snažím se zajít s těmi studenty na kafe, dozvědět se, co je nového, jak to jde se závěrečnou prací a tak. Potkali jsme se skrz projekt PIX, co dělá můj kamarád Peter Voelker. On publikuje fotografie mladých lidí, kteří třeba nebyli ještě vůbec nikde publikovaní, což je super.

Taky jsem napsala předmluvu ke knize Michala Krále, skvělej kluk, fotograf z Brna. Mít někoho, kdo vám dá štempl, že je vaše práce dobrá, je extrémně důležitý.

Co by se měl NY naučit od Česka a co naopak Česko od NY?

New York vás nenechá zlenivět a potkáte tu největší špičky v oboru. Člověk na to musí furt šlapat, protože konkurence je obrovská. Velký rozdíl mezi New Yorkem a Českem je, že v NY je prostředí o hodně víc otevřené a přejícné. Je to víc kolaborativní místo a lidi jsou zvyklí si pomáhat a podporovat se.

Co se týče startu kariéry, tak v Česku to je těžký, protože tu je o dost méně příležitostí. Když v Česku pracuji, vždycky skončím u těch stejných časopisů a lidí.

Zatímco, když to člověk dělá z New Yorku pro časopisy ve Francii, v Itálii, v LA, tak je tam toho najednou mnohem víc a tím pádem, když nedostanu jednu příležitost, dostanu jinou.

Po půl hodině našeho rozhovoru Marie napsala svému muži, ať dorazí za námi a vezme i jejich pejska. Právě i Thomas je součástí nového dokumentárního snímku. Na poslední otázku jsme se tedy zeptali obou.

Co byste vzkázali svému mladšímu já?

Moje mladší já – to jsem byla já, jak ležím někde u rybníka se svými nejlepšími kamarádkami, koukáme do módního časopisu a myslíme si, že to je ten nejvzdálenější svět, jaký vůbec může existovat. A kdybych si tehdy řekla: ,,Jednou budeš fotit pro tyhle časopisy a možná budeš i na obálce Vogue,” nikdy bych tomu nevěřila. Takže víš co? Sni co největší a nejšílenější sny, protože všechno je možné.

Thomas: Buď pečlivější a možná ještě víc pracuj, najdi, co tě dělá šťastným, drž se toho a zlepšuj se v tom. A asi bych si vzal příklad z Britney Spears: Nevzdávej to. Miluju Britney Spears. (Všichni se smějeme, protože stejný citát nám už sdělila Marie hned na začátku rozhovoru, opravdu jsou couple goals.)

Dokument je od 17.4. v kinech, tak na něj vyražte!❤️‍🔥